Hrobská jízda, Hrob, 2. - 3.10.2010
Tentokrát jsem se vydala do asi 400 km vzdáleného města (s 2000 obyvateli bych teda řekla spíš vesnice). Ano, je to dálka a právě proto jsem odjela už ve čtvrtek, ať z toho taky něco mám
Musím to říct hned na začátek, byly to nejkrásněji strávené dny vůbec! Naprosto fantastické závody!
Čtvrtek utekl jako nic, skoro nikdo tam nebyl, ale přesto jsem se bavila s těma nejlepšíma lidma! V pátek začali postupně přijíždět první závodníci, chystala se trať, vše se připravovalo na sobotní start. Takže i pátek byl více méně odpočinkový. Musím se zmínit, že jsem se jela na celé závody skutečně jen podívat, ale co mi osud nepřipravil...Samozřejmě jsem dostala nabídku, že bych si na koloběžce s půjčeným psem zajela svůj první závod v kategorii SC1 (koloběžka s jedním psem). Takže Janča Holá mi opět ochotně půjčila svého alaskánka Emilku a já si mohla poprvé vyzkoušet opravdové závody. Tímto jí ještě jednou děkuji, jsou to pro mě obrovské a cenné zkušenosti! Protože byla Janča tentokrát ředitelka celého závodu, tak nebyl problém mě přihlásit až na místě, což bylo fajn.
V sobotu ráno před závodem jsem si tedy na koloběžce s Emilkou jela projet aspoň dětskou trať, abych věděla, jak nám to spolu půjde. Bylo to perfektní, měla jsem se skutečně na co těšit! Dostala jsem číslo 70 a náš startovní čas byl přesně v 11:27. Stihla jsem nafotit ještě pár fotek a šla jsem se chystat. Emilka byla k neudržení. Na startu se nám odpočítávaly poslední sekundy... a můžeme vyrazit!
Těšila jsem se, jak to celé dopadne. Měly jsme před sebou 6 km. Trať vedla zezačátku po louce a pak se stáčela do lesa. Ale protože bylo jen několik málo dní po dešti, tak v lese bylo mokro, místy bylo samé bahno, docela těžký terén. Emilka vypálila dopředu, po cestě stihla okoukat fotografy a už jsme vjely do lesa. Ovšem, začalo to být po kamenech pěkně z kopce, klouzalo to a upřímně ani nevím, co jsem dělala, pravděpodobně mi to uklouzlo a já i s koloběžkou letěla přímo k zemi a docela ošklivě se natloukla. Velká odřenina na pravém loktu a modřiny na 3 místech mi to budou ještě dlouho připomínat. Zdenička, která jela o minutu za mnou mě už chtěla sbírat, ale ujistila jsem jí, že jsem jakž takž v pořádku. Nic se nestalo, pokračujeme v cestě, překonáváme dřevěný mostek přes potůček, teď už se snad nemůže nic stát. Emilka běží opravdu krásně, přijíždíme na louku, kde se mi opět nějakým příšerným omylem podařilo spadnout znovu, naštěstí to bylo do měkké trávy.
Po celý zbytek cesty jsme už jely docela v klídku, ubývaly mi síly. Když jsme jely kolem vody, tak se tam Emilka nechala málem zlákat 
Předjížděl nás človíček na koloběžce... a my pak zase jeho... a tak pořád dokola, snad 5x Ale bylo to úžasné! Nakonec nám zbývalo jen 800 m do cíle přes to největší bahno, kde musíte tlačit koloběžku před sebou. Ale i to jsme zvládly a přijely jsme nadšené do cíle s časem 25:22.64.
Není to vlastně nijak úžasný čas, ale pro mě bylo hlavní, že jsme to celé dojely a to ze dvou důvodů. První je ten, že na takové koloběžce jsem jela podruhé v životě, ale budiž, to bych zase nemusela tolik řešit. A druhý, že jsem to zvládla po tom mém pádu. Co vám budu povídat, měla jsem z toho obrovskou radost! 
Mé zranění bylo poctivě ošetřeno a tak jsem mohla jít opět fotit. Ráda jsem sledovala výkony jednotlivých týmů nebo jejich "činy" na trati Ve 12:45 startoval poslední tým a od 13:30 byly starty dětí. Potom probíhaly různé soutěže. A pak bylo do večera zase volna dost.
V neděli jsem měla původně odjíždět vlakem brzy dopoledne, ale to bych pak nestihla s Emilkou dokončit závod. Naštěstí jedni tam byli z Ostravy a slíbili, že mě vezmou domů. Ještě jednou jim za to moc děkuju - hrozně jste mi to usnadnili! Mohla jsem se sice rozhodnout, že už druhé kolo závodu nepojedu, ale když mi v tom nic nebránilo, tak proč to bezdůvodně "vzdávat". Jely jsme s Emilkou znovu. Tentokrát jsme měly start tuším v 12:14. Času bylo ještě více než v sobotu, takže jsem se mohla pohodlně vydat na trať a fotit. Ale čas utíkal rychle, obzvlášť, kdy se člověk baví a tak mi nezbývalo nic jiného, než se za necelou hodinku vrátit zpět na start. Slíbila jsem, že pro dnešek budu opatrná, abych si zase někde nenabila rypák. Tentokrát byla Emilka méně soustředěná, je to přece jenom ještě nezkušená a mladá fenka, ale já ji to nemám za zléPo startu jsem si hned dávala pozor na to mé osudné místo v lese.
Dostihly jsme 2 týmy na tříkolkách, jednomu se pak Emilka zamotala do spřežení. Zdržela ho a stálo ho to 1.místo. Ještě, že mě ten človíček akceptoval a nezlobil se na mě. Být na velkých závodech, tak mám potíže. Celou dobu jsme se pak držely za spřežením a nebo jsme je na chvilku předjely. Ale Emilka asi opravdu nebyla ve své kůži, po pejscích se už potom otáčela a nebo se jí občas zalíbilo něco v trávě, takže jsem ji nechala běžet více méně za nima. Až asi v posledních 2 km jsme jedno spřežení předjely a držely se pak jen za jedním.
Celé kolo jsme dojely v naprosté pohodě s časem 28:19.80, což je sice horší čas jak v 1.kole, ale to vůbec nevadí! Byla jsem ráda, že jsem si to mohla zkusit a měla jsem z toho radost! Mohla jsem si říct, dojela jsem celý svůj první závod... Bylo načase si začít balit věci a čekat na vyhlášení. Asi kolem 14 h se začalo vyhlašovat a věřte nebo nevěřte, na stupně vítězů jsem se dostala i já. Ještě aby ne, když jsem v té kategorii byla sama Takže jsem tak nějak právem - neprávem vyhrála 1.místo. Nakonec jsem dostala ještě speciální cenu - obrovské kopyto, tuším, že to bylo za odvahu...? Za to, že to byl můj první závod a že i po mém sobotním pádu jsem to jela v neděli znovu
Bylo po vyhlášení a nezbývalo než se naložit do auta a jet domů. Nechtělo se mi, příšerně se mi nechtělo! Zůstala bych tam klidně i ještě týden, i když to jsou takové dá se říci bojové podmínky, ale mně se to líbilo. Ale čas odjezdu prostě jednou přijít musel. V rychlosti jsem se stihla rozloučit jen s několika málo lidma a asi o třičtvrtě na 3 jsme se vydali na cestu. Ostraváci mě nakonec vyhodili v Olomouci, protože tam měl taťka cestu, tak mě vzal odtud domů. V 7 jsem byla doma a v pondělí hurá vstávat o půl 5... konec legrace...
Celé to uteklo světelnou rychlostí. Skvěle zorganizované závody, bylo vidět kus odvedené práce. O perfektních lidech, se kterými není nikdy není nuda jsem se přesvědčovala hlavně každý večer. Jako účastník jsem mohla vyzkoušet kategorii na koloběžce a přičichnout tak k opravdovým závodům. Nebylo si na co stěžovat, každý den byl užitý. Ani počasí nezklamalo a to jsem se obávala nejhoršího. Z vlastní zkušenosti můžu tyto závody opravdu doporučit, kdo nad nimi někdy uvažoval, určitě neváhejte a příští rok přijeďte, máte se na co těšit! Příjemné prostředí a perfektní organizace zajišťují tu pravou atmosféru (a když se k tomu ještě přidají ti úžasní lidi 
). Nedá se to popsat, dokud to nezažijete!
Tak přesně takhle jsem se zase posunula o kousek dál v musherském světě...
FOTKY
Kontakt