MČR, Memoriál Vaška Kováříka IV., Tři Studně - Horník, 29. - 30.10.2011

Mistrovství... měla jsem konečně vyřízenou licenci a závody na Novém Domě, které se měly konat, se nekonaly, tak nám nic nebránilo jet právě na Tři Studně - k hotelu Horník, kde se závody konaly. Věděla jsem, že o nic nejde, protože mezi takovou konkurencí opravdu nemáme šanci. Ale kdybych na ty závody nejela, tak by mi jako jediné závody na sezónu zbyly ty na Radíkově a to by mě vážně mrzelo.

V pátek státní svátek, ale přípravy probíhaly už ve čtvrtek, abychom mohli v pátek na Horník dorazit v nějakou normální denní dobu. Po našem příjezdu už byly stakeouty mírně zaplněny, ale i tak bylo místa stále dost. Postavili jsme stan a zírali do oblohy, kdy nám místo mlhy vykoukne sluníčko. Ale nic. Čas hrozně utíkal. Jela jsem si projet trať, která byla opravdu luxusní. Musela jsem potvrdit fakt, že je jednou z nejlíp upravených tratí u nás. Na mistrovství jako dělané. Pořádně jsem se na tom kole zahřála, což byla potřeba, protože venku byla opravdu zima. Do večera příjížděli další a další závodníci, pořád bylo s kým se zdravit a strávit nějaký ten čas probíráním všeho možného. Zašli jsme si do hotelu na dobrou teplou večeři a zahřát se. Večer byla ještě prezentačka. Pomalu na nás začala padat únava, naposledy jsem vyvenčila Jessie, šli jsme si s taťkou libovat do teplých spacáků a položit se do snů o nadcházejícím dni.

Ráno si nikdy nemusíte nařizovat budík a bát se, že zaspíte. Smečka psů všude na stakeoutech nebo v boxech štěká a vyje a to vás donutí vylézt z tepla do zimy a jít venčit a krmit. Jessie mě samozřejmě při venčení zase energicky táhla po všech čertech a já se snažila vyhýbat všem stromům v lese. Jela jsem si ještě jednou pro zahřátí projet trať. Netrvalo to dlouho a začaly starty. Tyhle chvíle miluju. Jessie byla při chystání naprosto v pohodě, takže jsem byla velice zvědavá, co předvede na startu a na trati. Stáli jsme na startovní čáře a taťka držel Jessie. Začlo odpočítávání... a GO! Jessie vyrazila naprosto nádherně a energicky. Čekalo nás stoupání do kopce. Pak už bylo převýšení na trati jen mírné. I když mi Jessie neběžela pořád průměrkou kolem 30 km/h (což běhává, ale nevydrží jí to dlouho), tak jsem byla moc spokojená a užívala si to. Sice nás závodnice předjížděly, ale s tím jsem počítala. Víte, mít ve své kategorii jen samá ESPéčka - prostě nemáte šanci ani kdyby jste se snažili sebevíc. Na trati nenastal žádný problém, tou největší rychlostí jsme dojely do cíle a já ze sebe nemohla tu radost shodit ještě celý den. Udělala mi strašnou radost, jak se od minulé sezóny změnila. Pak jsem až do dojetí posledních závodníků fotila. Zbytek dne už probíhal jen povídáním s přáteli a šla jsem si ještě zaběhat.

^{(fotka z albumu https://pefo.rajce.idnes.cz)}

Sundávání postroje po dojezdu první kola :o)

V neděli ráno nastala trošku krize - prostě jsem se nechtěla smířit s tím, že už budeme muset odjet. Ale věděla jsem, že mě toho ještě dost čeká. Všechno probíhalo stejně jako v sobotu, opět jsem si projela trať, protože mi zima lezla až do kostí a jiný způsob na samozahřátí nebyl. Ani jsem to nepostřehla a už jsem stála s Jessie na startu. Start byl jako v sobotu rychlý, energický a plný síly. Ale ve stoupání do kopečku asi po 200 m se Jessie rozhodla, že stačí. Zpomalila a běžela vedle kola. Myslela jsem si, že už ji nerozběhnu, na nic nereagovala. Už mám odpozorováno, že jakmile má ocas klasicky nahoře, tak to bere jako procházkování. A ono to tak bylo. Jindy ho má vodorovně s tělem a je vidět, že do běhu dává sílu a energii. Kupodivu po nějakých set metrech se rozběhla, ocas dala do jiné polohy a v tomhle tempu jí to vydrželo až do cíle. Prostě mě k pomalé jízdě nepřemluvila. Docela dlouhou dobu jsme měly průměrku 30 km/h, pak ale mírně zpomalila. Nevím, co je špatně, že takovou rychlostí nevydrží běžet dělší dobu, ne-li třeba celou trať. Možná špatné tréninky. Celou dobu nás nikdo nepředjížděl, protože z žen jsme startovaly na konci a po nás byla několikaminutová pauza do další kategorie. Do cíle jsme dojely nádherně a byla jsem nakonec opravdu spokojená. Po dojezdu jsem zase fotila, pak nastalo to osudné a nenáviděné balení věcí, vyhlášení celého závodu a odjezd domů.

Byla jsem spokojená s celým průběhem závodu a ráda bych si takové závody opakovala každý víkend. Zapomenete na všechno, co se týká každodenního života. Zapomenete na práci, školu, úkoly a stres. Všechno jde do ústraní a v tu chvíli nemáte na výběr nic jiného, než si užívat atmosféru a přítomnost psů a skvělých lidí všude kolem vás. O to horší je potom odjezd domů, protože víte, že se musíte do toho běžného života zase vrátit.

Velice rádi na Horník pojedeme příští rok zase! Skvělé zázemí, diváci, trať... byl to jeden velký a nesmazatelný zážitek!

FOTKY

MČR Memoriál Vaška Kováříka IV., Tři Studně - Horník, 28. - 30.10.2011