Fryštácký dogtrekking, Držková, 7. - 9.10.2011

Škoda vynechat takovou akci... ale my to neudělali. Letos bylo v plánu plno jiných dogtreků, ale bohužel osud tomu chtěl jinak a my jsme museli všechny vynechat. Tak tohle už muselo vyjít. Každopádně to nevyšlo tak úplně podle mých představ. Asi 3 týdny před se mi objevily potíže s nártem. Kdysi dávno (dobře, asi dva roky zpátky) jsem si nohu totiž nějakým způsobem vyvrtla a neléčilo se to. Potíže zmizely, ale teď se záhadně objevily zas. Byla jsem zvědavá, jak celou trasu ujdu. A z oblohy nějak ne a ne přestat pršet.

Zřejmě předbíhám. Tak začneme od začátku. V pátek prezentace, dostávám jako minule luxusní mapu s trasou a frčíme zase domů. Ráno vstávám o půl 5 a chystám poslední věci. Venku začíná pršet. Vyjíždíme za tmy a na místo dorážíme před 7 hodinou. Pendluju pořád v dešti mezi autem a hlavní chatou kempu. První lidé vyráží na trať. Přemýšlím, přemýšlím nad vším... Nakonec házím batoh na záda, z donucení na mě přistává pláštěnka, beru Jessie a jdeme ke startu. Beru si od pořadatelů koláček na cestu, start máme 7:14. První kilometry jsou nádherné, ovšem za deště kruté. Kvůli pláštěnce jsem teď celá durch mokrá - až na kalhoty. Jako kdybych to neříkala. Co naplat, pláštěnku sundávám po celé cestě jen jednou, když zrovna přestává pršet, ovšem po pár set metrech chůze si ji beru znovu, déšť je tu zas a tentokrát vytrvalý. Dostáváme se na Tesák, odmítám si udělat delší přestávku než jen na pití, protože nechci prochladnout. A Jessie je v pohodě, ovšem to mě nepřekvapuje. Přichází první kontrola, cvakám na lístku číslo jedna. Někdy jdeme, někdy běžíme. Spíše běžíme, ovšem chvíli, co jsme vyšli z Tesáku mám já o zábavu postaráno. Celou dobu si libuju jak mě nic nebolí, noha je v pořádku. Jasně, já trubka jsem prostě špatně došlápla, noha se mi mírně vyvrtla a bolest je na světě. Krve by se ve mě nedořezal, nikdo by mě neměl slyšet, jak jsem si nadávala. Běžet jsem nemohla, byla jsem ráda, že můžu vůbec chodit. A to jsme nebyly ještě ani v půlce trasy. Zkouším nohu stahovat, ale nic nepomáhá. Asi ještě další 4 kilometry cesty si nadávám. Jsem ukázkovým příkladem, jak se může něco ze vteřiny na vteřinu změnit. A to ještě vlastní vinou. Procházíme přes Chvalčov. Bolest je nesnesitelná, miluju každý kopec a proklínám každou rovinu, nedej bože cestu z kopce dolů. Už mi chodí hlavou myšlenky, že si zavolám odvoz z trasy. Jenže moje hrdost říká něco jiného - musím to dojít. Tak procházím první zkouškou tvrdého dogtrekkingu. Šplháme do prudkého kopce na Obřany za druhou kontrolou. Cvakám dvojku a s řevem sestupujeme zpět dolů, na Obřany byla jen odbočka a dál cesta nevede. Jdeme kolem Rusavy až na Grůň. Cesta z kopce. Pořád. Nikde nezačíná cesta do kopce, která mi přináší takovou úlevu, když bolest ustupuje. Brečím bolestí. Jessie táhne i z kopce a o to je to horší. Začínám odpočítávat kilometry do cíle a zírat do mapy se slovy: "Kéž bych už byla tady...nebo aspoň tady!". Ne. Nejsem ještě ani u třetí kontroly. Jsem tak zaneprázdněná bolestí, že jsem si ani nevšimla, že už neprší a asi tak půl hodiny svítí slunko. Z okolí luk se odpařuje vlhkost. I ze mě se kouří jak z hořícího papíru. U Grůně narážíme na pojízdné občerstvení. Tak si beru další koláček, čaj a dávám odpočinek ve stoje. Jessie je jak naspeedovaná nikde nekončící energií. Zmiňuju svoji bolest a nabízejí mi odvoz, ale jsem proti. Prostě to v klidu dojdu. Nějakým zázrakem jsme už u třetí kontroly. Dobře, poslední, teď už to jen dojít. Sleduju čas a odhaduju, že dojdeme do kempu v Držkové tak o půl 3. Nevnímám okolí, v tu chvíli mě to však donutí. Jdeme lesem, rovnou cestou. Koukám před sebe, v tu chvíli asi 100 metrů před námi přechází přes cestu jelen. Zastavuje se přímo uprostřed, v tom protisvětle je perfektně vidět jeho silueta. Kouká na nás. Nikdo se nehýbe. Odkráčí na druhou stranu cesty. Za ním ze stejného místa vykoukne druhý jelen, je jak jeho kopie. Přechází cestu a stejně jako ten první se zastavuje uprostřed. Opět se nikdo nehýbe. A opět klidně odkráčí na druhou stranu cesty. Tak asi jsem právě zažila vrácení v čase. Koukám do mapy... zděšení nebere konce. Půjdeme z kopce. A dlouho. Otáčím se za sebe a obloha je už naprosto zatažená. Bude zase pršet, ale vypadá to na bouřku. Scházíme z kopce lesem. Opět brečím bolestí, ale dodávám si síly že "už jen 5 km". Začíná pršet. Déšť se stupňuje. A teď padají kroupy. To jsem si fakt přála. Jessie to ve větší intenzitě už začíná vadit. Skláním se nad ní a dělám jí stříšku. Stojíme tak asi 5 minut. Po mírném ústupu krup se vydáváme opět na cestu, tentokrát však už za doprovodu uprostřed cesty tekoucího bahnitého potoku vody. Dostáváme se na asfaltku a hurá do Držkové. Úleva přichází po příchodu do kempu. 33 km je za námi, nebýt bolesti, byla by to hračka. Čas příchodu je něco kolem půl 3. Tak jsem to odhadovala správně. Nasedám do auta sundat ze sebe všechno mokré oblečení a ohřát se. Odjíždíme domů.

Neděle. Čas vstávání na odjezd na vyhlášení. První pokusy o vstání z postele jsou důsledkem, že nebudu moct chodit. Přijíždíme zpět do kempu a čekáme na vyhlášení. Dávám si horkou čokoládu, to je aspoň odměna! Vím, že s mou bolestí jsme moc dobře nedošly, ale přece jenom došly. Minulý rok jsme se umístily na 4. místě, tento rok jsem čekala určitě horší. Ale světe div se, mile mě překvapilo, že jsme se umístily na 5. místě s časem 7:25. Vím, že kdyby nebylo všechno tak, jak to nakonec dopadlo, tak jsme skončily lépe. Ale zkušenosti učí a to je moc fajn, protože o tom přece tenhle extrémní sport je! Všechno nemůže být bez boje.

Vždycky je všechno nakonec jinak, než si člověk myslí. Myslela jsem, že se mi půjde v pohodě, že vyjde počasí... tak to byl trošku omyl. Hlavně, že Jessinka byla šikovná, tahala jak se patří a dělala mi radost svou energií. Tak abychom neporušili řád myšlení, tak já si (zase) myslím, že příští rok těch dogtreků už opravdu zajdeme víc...! A ten fryštácký mezi ně bude určitě taky patřit!